Rozhovor s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem

„Člověk se stane spisovatelem, když v životě selhává…“ Rozhovor o psaní a životě s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem

Etgar Keret v Praze. Foto: Pierre Pe'er Friedmann

Etgar Keret v Praze. Foto: Pierre Pe'er Friedmann

Izraelský spisovatel, scénárista a filmový režisér Etgar Keret, narozený 1967, je jednou z vůdčích postav izraelské literatury posledních dvou desetiletí. Svou prvotinu, sbírku povídek Potrubí, vydal ve svých pětadvaceti letech, roku 1992. Kniha okamžitě zaznamenala obrovský úspěch a učinila z Kereta novou literární hvězdu. O dva roky později mu vyšla další sbírka povídek s názvem Mé stesky po Kissingerovi, později pak Knellerův letní tábor (1998), Jsemtojá (2002) a Najednou někdo klepe na dveře (2010). Všechny jeho knihy byly nadšeně přijaty čtenáři a byly přeloženy do řady jazyků. V češtině dosud vyšel výbor z jeho povídkové tvorby s názvem Létající Santini (2005) a sbírka Najednou někdo klepe na dveře (2014), obě v nakladatelství G plus G v překladu Terezy Černé a Magdalény Křížové. Na motivy Keretových povídek vzniklo několik divadelních her a filmů a Keret sám spolu se svou manželkou Širou Gefenovou režíroval úspěšný snímek Medúzy, který byl na festivalu v Cannes roku 2007 oceněn Zlatou kamerou. Keret je rovněž autorem námětů ke třem komiksovým albům, které po výtvarné stránce zpracovali přední izraelští kreslíři, a píše také scénáře k televizním filmům a satirickým pořadům. Jeho články vycházejí v řadě prestižních zahraničních deníků a časopisů.

Rozhovor se uskutečnil v rámci spisovatelovy pražské návštěvy na jaře letošního roku a vedl ho izraelský překladatel a publicista žijící v Praze Pierre Pe’er Friedmann, který napsal i informaci o autorovi. Rozhovor byl publikován v časopise Revue Prostor č. 103-104, "Kontrasty a paradoxy současného Izraele". Z hebrejštiny přeložila Magdaléna Křížová.

Další rozhovory: s Avrahamem B. Jehošuou v Lidových novinách | s Davidem Grossmanem v LN | s Meirem Šalevem v časopise A2 

Etgar Keret v Praze. Foto: Pierre Pe'er Friedmann

Etgar Keret v Praze. Foto: Pierre Pe'er Friedmann

Friedmann: Za chvíli bude z mých otázek zřejmé, kým v mých očích jsi, ale náš rozhovor bych rád začal z opačného konce. Pověz mi sám o sobě: kdo je Etgar Keret?

Keret: To kdybych věděl, hned bych byl klidnější. Ale odpověď zní: netuším. Je pro mě těžké uvažovat o sobě odděleně od ostatních. Myslím, že je pro mě snadné vnímat se jako součást vlastní rodiny, jako pokračování rodinné historie. Poslední kniha, kterou jsem napsal a která hebrejsky nevyjde, ale už ji vydali v několika jazycích, se jmenuje Sedm dobrých let. Popisuje období od narození mého syna až po smrt mého táty a je to moje první čistě autobiografická kniha. Píšu tam o různých věcech, které mě zajímají, ale nakonec vždycky skončím u své rodiny. Oba mí rodiče přežili holocaust a životním snem mojí maminky vždycky bylo mít rodinu. Ztratila rodiče i bratra, a tak jako má někdo sen, že se stane lékařem nebo právníkem, ona vždycky říkala, že jejím snem je vzít si muže, kterého bude milovat – a když ne milovat, tak aspoň mít ráda – a s ním mít děti, takže každé ráno půjde z jednoho pokoje do druhého vzbudit je a pak spolu zasednou k jednomu velkému stolu. Ten sen se jí zpočátku zdál skoro nedosažitelný. Aby si ho mohla splnit, musela se nejdřív dožít konce války; pak si zajistit obživu; pak v sobě sebrat dost zdravého rozumu, aby si mohla najít muže, který bude mít zase dostatek zdravého rozumu na to, aby spolu mohli mít děti. Nic z toho nebylo samozřejmé, chápete? Celé dětství jsem vyrůstal s vědomím, že mít rodinu je zvláštní dar. Kdybyste se mě zeptal, co je pro mě důležitější, jestli být dobrým spisovatelem, anebo být dobrým otcem a dobrým synem – nebyla by to férová otázka. Literatura má sice v mém životě významné místo, ale být součástí rodiny je něco mnohem zásadnějšího.

Friedmann: Co tvoji rodiče dělali?

Keret: Maminka pracovala v reklamní branži, ale když se jim narodilo první dítě, otevřela si krámek se střižním zbožím blízko domu, kde jsme bydleli, protože nám chtěla vařit obědy. A táta když přežil válku, tak prohlásil, že nechce žít jeden život, ale spoustu životů – a tak každých sedm let změnil povolání. Pracoval v nejrůznějších profesích, na některé měl nadání, na jiné už méně. Byli jsme taková zvláštní rodina, kde se dítě vrací ze školy domů a ptá se: Tati, prosím tě, já zapomněl – jsme teď chudí, střední třída anebo bohatí?

Friedmann: Jak vůbec reagovali na to, že ses stal spisovatelem? To není zrovna sen polských aškenázských rodičů.

Keret: Měli strach, že se nedokážu uživit, že mě bude zraňovat, až o mně lidé budou říkat různé ošklivé věci, a chtěli mě před tím uchránit. Ale pořád opakovali: dokud tě baví psát a ukazovat své výtvory ostatním, a taky dokud na tom nejsi závislý, tedy živíš se i něčím jiným – jsme pro. Ale vždycky v tom viděli spíš jakéhosi koníčka. Fakt je, že já taky. Jsem takový poslušný syn, i v tomhle jsem na ně dal. A na psaní jsem nikdy nebyl finančně závislý.

Friedmann: Proč tvoje poslední knížka nevyjde v Izraeli?

Keret: Protože se v ní mluví o spoustě velmi osobních věcí, o potratech mojí ženy, o tátově nemoci… Nic z toho sice není tajemství, ale znáte to, jsou věci, které radši povíte náhodnému spolucestujícímu ve vlaku než vlastnímu sousedovi. A hraje v tom roli ještě jedna věc. Když vám vyjde knížka, objeví se různé recenze, třeba i negativní. Pokud jde o sbírku povídek, nic se neděje – dobrá, tak si někdo myslí, že neumíte psát. Ale když je to knížka o vašem vlastním tátovi, rozumíte… Prostě nechci, aby někdo napsal – co já vím – třeba že to nebyl zajímavý chlapík. Táta byl úžasný člověk a nechtěl bych jeho i sebe vystavit zkoušce, co si o něm pomyslí kritici.

Friedmann: Říkal jsi, že se tvoji rodiče strachovali, aby o tobě nepsali ošklivě. Jakmile ale vyšla tvoje první knížka povídek, prohlásila tě izraelská kritika za představitele „úsporného stylu“ – hebrejsky sifrut raza, doslova „hubená literatura“. To nezní moc lichotivě.

Keret: Jasně. Já jsem na univerzitě studoval nejdřív exaktní obory. Tam platí, že kdykoli chce člověk něco dokázat, má se snažit o co největší stručnost – čím je rovnice kratší, čím je přístupnější a pochopitelnější i pro lidi, kteří nikdy nestudovali vysokou matematiku, tím je považovaná za geniálnější. Pythagorovu větu můžu vysvětlit i svému malému synovi. V té jednoduchosti spočívá její sofistikovanost. Když jsem pak přestoupil na humanitní odvětví, pochopil jsem, že když tam chce student odevzdat diplomku, měla by mít pokud možno dvě stě stránek a měla by se hemžit termíny, které nepochopí nikdo, kdo nemá akademické vzdělání. Je to úplně odlišný typ estetiky. A já jsem od prvního dne, co jsem začal psát, věděl, že je pro mě nejdůležitější být stručný, upřímný, sdělovat věci na rovinu – protože v životě takový vždycky nejsem. Tak jsem si řekl, že aspoň v mých textech budu vždycky říkat pravdu, stejně jako pro mě bylo od začátku důležité psát jen o tom, co mě doopravdy zajímá. Řekl jsem si, že pokud mám nějakou myšlenku, chci o ní psát způsobem, jaký pochopí každý, nikdo nesmí zůstat stranou. Když píšu, chci něco sdělit. Chci, aby tomu lidé rozuměli. Představoval jsem si to jako takový několikapatrový dort: budu svoje povídky psát tak, aby si z toho něco mohlo vzít čtyřleté nebo pětileté dítě, něco třeba dospívající kluk a něco dospělý čtenář. Přitom každý se ponoří do jiné hloubky a najde si v té povídce něco trochu jiného.

Friedmann: Jak jsi v té době tuhle nálepku vnímal?

Keret: Znal jsem pojem „úsporný styl“ v souvislosti s povídkami Raymonda Carvera. Intuitivně jsem to chápal jako poklonu. Opakem „hubené“ literatury je přece literatura „korpulentní“ – a jelikož jsem se sám vždycky snažil spíš pár kilo shodit, připadá mi lepší být hubený. Je to estetičtější. Vykládal jsem si to tak, že mě to sbližuje s minimalismem – a ten mám rád. Takže mi to nevadilo.

Friedmann: Co pro tebe jako mladého spisovatele bylo zdrojem inspirace?

Keret: Začal jsem psát na vojně. Měl jsem tam potíže s disciplínou – ne že bych byl tak drzý, prostě jsem jen nechápal, jak celý ten systém funguje. A kdykoli mi zakázali vycházky, sháněl jsem se po nějaké knížce. Četl jsem Kafku – Proměna a jiné povídky. To byla nesmírná útěcha – vidět, že na tomhle světě existuje ještě vystrašenější cvok než já. Anebo Jatka číslo 5 od Kurta Vonneguta. Myslím, že zásluhou těchhle dvou knížek jsem se proměnil ze čtenáře – kterým jsem byl celý život – v potenciálního spisovatele. V Izraeli je spisovatel tradičně považovaný za autoritu, za jakéhosi sekulárního proroka, člověka nadaného mimořádným vhledem. Proto jsem jako čtenář vždycky prohlašoval, že bych nikdy nemohl být spisovatelem, protože nemám po ruce odpovědi, jen otázky. Ale když pak čteš někoho jako je Kafka, dojde ti, že spisovatel může být právě tak i člověk, který sděluje svoje nejistoty a strachy – ne jen někdo, kdo tě vytáhne z bláta. A pak jsem si řekl, že pokud lze psát i takto a o takovýchto věcech, tak bych to možná dokázal i já.

Friedmann: A co delší formy prózy? Mnozí považují psaní povídek jen za přestupní stanici na cestě k románu.

Keret: Nejde o to, že bych byl nějak z principu proti románům, sám je rád čtu. Od začátku na mě z nejrůznějších stran naléhali, ať napíšu taky román. Lákalo mě to, samozřejmě by to znamenalo víc peněz a tak dál. Ale pro mě je psaní sférou svobody. Spousta lidí mluví v souvislosti s psaním o potřebě disciplíny. Já s tím žádnou disciplínu spojenou nemám. Píšu, protože mě to baví, a píšu, co se mi chce. Když to pak po sobě znovu čtu a opravuju, je to možná pracnější, ale dřív jsem tuhle fázi prostě vynechával, zveřejňoval jsem věci tak, jak jsem je napsal, z jedné vody načisto. A samotné psaní mi přináší vysloveně potěšení. Slyšel jsi někdy o „trust falls“? To se občas dělá v partnerských poradnách: jeden z páru musí zavřít oči a začít padat naznak a ten druhý ho zachytí. Pro mě je psaní také takový „trust fall“, pád do prázdna: zavřu oči, začnu padat a věřím, že mě příběh zachytí. Ne vždycky to samozřejmě vyjde. Jenže pustit se do něčeho delšího, napsat román, to by znamenalo všechno si rozvrhnout a naplánovat, potom na tom začít pracovat – všechny ty věci, co dělám v normálním životě. Ale když si sednu ke psaní, je to jiné, na rozvrhy a plány nemám náladu.

Friedmann: Pojďme si povídat o komiksu. Mám dojem, že s komiksem jsi poprvé opustil ryze literární sféru a zkusil něco trochu jiného.

Keret: To není tak úplně pravda: už předtím jsem napsal muzikál, který se jmenoval „Operace Entebbe“. Bylo to v roce 1993 a spolupracoval jsem na něm s Jonatanem Bar-Giorou. Celé to vrcholilo překvapivým komediálním, naprosto groteskním finále, v němž se Netanjahu stává premiérem. Tehdy v roce 1993 to ještě znělo jako zábavná myšlenka.

Friedmann: Byl to velký úspěch?

Keret: A víš že ano? Získal dokonce první cenu na festivalu v Akku, což pak Netanjahuova rodina příkře odsoudila.

Friedmann: Ten muzikál byl společným dílem dvou autorů. I komiks pro tebe nutně znamená sdílet tvůrčí proces s někým dalším. Jaké to je? Vždyť spisovatelství je dost osamělé řemeslo.

Keret: Jsem takový typ, co má lidi rád, rád trávím čas v jejich společnosti a rád s nimi spolupracuju. Začal jsem psát proto, abych mohl určité věci sdílet s druhými. A když se ti poštěstí sdílet s někým určitou vizi, když se ti pak podaří dotáhnout ji k nějakému výsledku, neuvěřitelně to v tobě posílí víru v člověka. Najednou si řekneš – no ne, jestli je k natočení filmu potřeba tolik lidí a nakonec si každý z nich může říct, že je to jeho film, možná nás všechny nakonec doopravdy něco spojuje.

Friedmann: Další oblast, které ses věnoval, je překládání: přeložil jsi do hebrejštiny povídky Nathana Englandera. Jaké to pro tebe jako spisovatele bylo?

Keret: Byl to dost traumatický zážitek. Když člověk píše, vlastně překládá něco ze svého nitra, převádí nějaký svůj pocit do psané podoby. Každý spisovatel ví, že ne vždy se mu podaří napsat přesně to, co zamýšlel. A pak si řekne, no budiž, aspoň je to kompromis. Prožil jsem něco úžasného a pak napsal povídku, která je celkem dobrá, i když ne dobrá tak jako skutečnost. Ale i tak je to ucházející povídka. Nemá z toho výčitky svědomí. Řekne si – dobrá, zkusil jsem to, nepovedlo se. Když ale se pustíš do překladu, má to ten háček, že se to týká ještě někoho dalšího. Nemůžeš si říct: Moje povídka se nepovedla tak, jak jsem si představoval, ale nevadí. Vždyť je to povídka někoho jiného… Mě to vysloveně stresovalo. Tenkrát jsem si opravdu moc přál ty povídky přeložit, myslel jsem si, že jim do hloubky rozumím – jenže to ještě neznamená, že se mi podařilo najít ten nejlepší možný způsob, jak je převést do hebrejštiny.

Friedmann: S Nathanem Englanderem jste přátelé. Přátelíte se i s Jonathanem Safranem Foerem a Nicole Kraussovou. Připadá mi to zvláštní: tvorba těchto tří autorů je nejen výrazně „židovská“ svým charakterem, ale i prostředím, postavami a tak dále. Ty naopak o Židech prakticky nepíšeš. Jistě, píšeš o Izraelcích – to ale není totéž.

Keret: To je sice pravda, ale stejně si myslím, že mám v něčem k Nathanovi nebo k Jonathanovi blízko; oba totiž pořád krouží kolem tématu identity. V téhle otázce se našli, ta je zajímá. Myslím, že i mí hrdinové – ať už jsou to Židé, nebo Izraelci – také řeší, kým vlastně jsou. Ve svých povídkách se často zabývám tím, co to znamená být člověk, co to s sebou přináší; a myslím si, že tenhle typ otázek je něčím velmi neizraelský. Izraelská literatura v sobě většinou nese výrazný pragmatický, kolektivistický aspekt. Vždycky si klade obecnější otázky dotýkající se státu, společenství, kibucu. Ale zeptat se jen tak: Kdo jsem? Co jsem? To tak leda v nějaké scénce od Ha-gašaš ha-chiver (legendární izraelský satirický kabaret sedmdesátých let, pozn. překl.). Mám proto blíž k židovským spisovatelům, kteří žijí v Evropě nebo ve Spojených státech, s nimiž sdílím některá témata, než k jiným izraelským autorům.

Friedmann: Čím si vysvětluješ svůj úspěch v zahraničí? Mně se naopak zdá, že jsi ze všech izraelských spisovatelů, kteří mě napadají, nejvíc izraelský: píšeš o službě v armádě, o holocaustu, a je to samozřejmě většinou ohromně vtipné a neotřelé, ale stejně velice izraelské.

Keret: Ono se možná zdá, že moje povídky mají jiný cíl a jiné prostředky, než o jaké v literatuře usilují ostatní. Díky tomu působí tak výjimečně. Kdybych napsal tradiční román, ocitnul bych se v dlouhé frontě, kde se mačkají davy dalších lidí, jako na letišti ve frontě na pasovou kontrolu. Když si ale vymyslím vlastní povídkový svět, tak tam žádná fronta na odbavení stát nebude, chápeš? Tam můžu vždycky přijít hned k okénku a pustí mě dál. Nepůjde sice o hlavní bránu, ale zase tam nebude takový nával.

Friedmann: Mám pocit, že tvoje povídky bývají mnohdy vtipné takříkajíc sobě navzdory. Často jsou zábavné, protože popisují nějakou bizarní situaci, anebo jsou vtipné jazykově, přitom ale může jít o záležitosti dost tragické.

Keret: Přesně tak. V jednom divadle zinscenovali na motivy mých povídek představení. Obecenstvo se smálo a já si pamatuju, že občas se mě to dotklo a říkal jsem si: co je na tom tak vtipného, čemu se smějete? Mám za to, že humor v mém životě neplní zábavní funkci. Na humor dojde ve chvíli, kdy se dotknete tématu natolik problematického, že je potřeba to do něčeho zaobalit. Humor je jako utěrka, s jejíž pomocí sundáte horký kastrol ze sporáku. Paradoxně nejvíce účinkuje v hluboce lidských sférách, v oblastech smutku, nezdaru. Připomíná mi trochu airbag v autě, objeví se najednou, když ho potřebujeme, když dojde ke srážce, k nehodě. V tomhle smyslu vycházím z tradice židovského humoru. O kom se vyprávějí vtipy? O matce, o otci, o dětech, o sobě samém; jen o těch, kteří jsou opravdu důležití. O cizích lidech se vtipy nevyprávějí. Humor je cestou, jak vyjádřit nějaký pocit nebo jak se s ním srovnat. Proto mi připadá naprosto logické, že humor přežívá právě v těch nejsmutnějších oblastech.

Friedmann: Jsou pro spisovatele nějaká tabu věci, o kterých se nepíše?

Keret: Myslíš témata? Ne, to ne. Existují jen způsoby, jak by se nemělo psát o určitých věcech. Když třeba píšu o holocaustu, přistupuju k němu výhradně způsobem, o kterém se domnívám, že je v souladu s mou integritou. Ale neexistují témata, o nichž se „nepíše“. Jen člověk musí vědět, musí cítit, jakým způsobem o té které věci může psát.

Friedmann: Ačkoli někdy popisuješ dost bezvýchodné situace, vždycky je v tvých povídkách přítomna jakási útěcha, tvé postavy mají v sobě něco dojemného. Mám na mysli třeba malého Joaviho z povídky Rozbít prasátko anebo dětského vypravěče z povídky Boty. Jestli se dá říct, že spisovatel je ve svém díle nějak přítomen, pak mám pocit, že ty se ztotožňuješ právě s nimi.

Keret: Ano, se svými postavami se velice ztotožňuju. Všechny postavy, které jsem napsal, jsou nějakým způsobem já sám. Ale ještě k tomu, proč jsou moje povídky smutné i optimistické zároveň; víte, tohle spojení vyplývá z logiky věci, protože pokud jsi optimista, věříš, že bude líp – a když se to nestane, je ti z toho smutno. Pesimista nemá proč být smutný, protože si od začátku myslí, že bude hůř. Takže moje povídky se často pohybují v rozporu mezi životem, jaký je, a tím, jaký by v mých očích nebo v očích mých hrdinů být mohl. Právě z toho, že opravdu věřím v člověka, z mého přesvědčení, že jsme bytosti s úžasným potenciálem, ve výsledku občas pramení jakési zklamání či smutek.

Friedmann: A ty sám se cítíš zklamaný?

Keret: Ne. Samozřejmě že bych mohl žehrat na nejrůznější projevy lidské lhostejnosti k druhým, ale obecně vzato jsem spíš člověk, který se raduje z různých věcí, které ostatním připadají banální. Možná jsem se to naučil od svých rodičů. Ukážu ti něco vtipného. Nevím, jestli chodíš na Facebook, já moc ne, ale mám takovou svou stránku a na ni píšu všelijaké věci. Podívej, co jsem dneska objevil ve svém hotelovém pokoji (vstává ke mně a ukazuje mi fotografii na mobilu, pozn. autora) – lístek s nabídkou, že prý pokud se mi stýská po domácím mazlíčkovi, mohou mi na pokoj přinést akvárium se zlatou rybkou. Napsal jsem k tomu, že je to poprvé, co se setkávám s prostitucí zlatých rybek. V životě se občas dějí věci, nad kterými zkrátka zůstává rozum stát.

Friedmann: Jsi bezpochyby jedním z izraelských spisovatelů, kteří se příliš nevyjadřují k politické situaci. Tvůj hlas je slyšet mnohem méně než hlas třeba takového Amose Oze, Davida Grossmana nebo A. B. Jehošuy.

Keret: To je veliká otázka – co všechno považovat za politické vyjádření. Svým způsobem jsem dost politicky aktivní. Víš třeba o tom zákonu s nacismem (míněn zákon schválený izraelským parlamentem, zakazující nazývat někoho „nacistou“ nebo přirovnávat jeho činy k nacistickým, pozn. autora)? Napsal jsem článek do New York Times s názvem „Občas je nacismus tím správným slovem“. Myslím, že lidé mě vnímají jako apolitického, protože nemluvím stejným jazykem jako Grossman nebo Oz. Ti mluví z pozice jakési autority, z pozice lidí, kteří vědí, co je správné. Zatímco já možná občas dokážu říct, co není správné – ale co je správné a jak by věci měly být, to nevím. Jen občas, když mi připadá, že jsem svědkem bezpráví, můžu na to poukázat a říct – tohle není v pořádku.

Obecně vzato si ale nemyslím, že by spisovatelé představovali nějakou vyšší formu života než jiní lidé. Podle mě důvodem, proč se člověk stane spisovatelem, je zpravidla selhání v životě. Život je plán A, psaní je až plán B. Když se vám líbí nějaká holka a vy jí taky, nesednete si a nenapíšete o tom povídku. Budete mít na práci důležitější věci! Psát začnete, jedině pokud vás pošle k čertu. A to, že dovedu poukázat na slabiny, ze mě ještě nečiní odborníka na otázky lidské existence. Vždycky mi připadalo, že psát knížky znamená vzít si něco docela prostého a ukázat to jako něco složitého. Zatímco politika je podle mě pravý opak: vezmeš něco složitého a ukážeš to jako něco jednoduchého.

Tady v Čechách se nestane, že byste řešili věci typu – moje dítě si žije svůj život, ale pak přijde do věku, kdy si bude muset vybrat ze dvou možností, z nichž jedna je horší než druhá. Buďto vstoupí do armády a tam se nechá zabít, případně si odkroutí vojenskou službu v systému, v jehož čele stojí natvrdlý ministr vnitra a idiotský premiér; anebo do armády nevstoupí a pak musí žít s pocitem, že to břímě za něj na sebe vzali jiní. Psát o takových věcech taky znamená psát o politice.

Friedmann: Znamená to, že v Izraeli je každé téma politické?

Keret: Ano, je to tak. Kdysi mi někdo poradil, že pokud zavolám do společnosti, která poskytuje internetové připojení, a řeknu jim, že mi u konkurence nabídli levnější služby, tak mi sleví měsíčně padesát šekelů. Udělal jsem to tak právě v době, kdy probíhala druhá libanonská válka. A operátorka mi na mou žádost o slevu řekla: „Že se nestydíte, lidi umírají ve válce a vy chcete svých padesát šekelů?“ A já hned, máte pravdu, nezlobte se. Brzy nato jsem jel vyzvednout odněkud syna a taxikář prohlásil, že nás bez autosedačky nesveze. Tak mu povídám: „Že se nestydíte, jsme jeden národ, na Haifu létají rakety a vy se chcete dohadovat kvůli autosedačce?“ A ten taxikář se omluvil a mohli jsme jet. Ty naše války nás tak nějak sbližují. Platíme za to vlastní krví, ale lidi jsou k sobě najednou laskavější. A když se bavíme o takových věcech, je to už politika, anebo není?